Již od starověku měl Kypr díky strategické poloze velmi významnou roli. Ve spojení s přítomností mnoha nerostných surovin se z něj tak stala velmi zajímavá kořist pro všechny středomořské civilizace. Byl součástí Asýrie, Egypta, Říma, Byzance i Arabské říše.

Středověk

V letech 1191 až 1489 po vpádu křižáckých vojsk, která z počátku loupila, plenila a pustošila, existovalo na Kypru křižácké království. Na konci 15. století, kdy padly ostatní křižácké státy, byla země prodána Benátkám. O století později v roce 1571 si ostrov podmanila Osmanská říše, která se zde držela až do 19. století, kdy začal bujet řecký nacionalismus a s ním spojená touha o spojení s Řeckem.

Novověk a moderní doba

V roce 1878 obsadila Kypr Velká Británie, nezávislost na ní získal až v roce 1960. Krátce poté se však rozhořel konflikt mezi Řeky a Turky, kteří tvoří většinu obyvatelstva. Kvůli zastavení šarvátek byla oběma částmi země silami OSN stanovena nárazníková zóna (tzv. zelená linie), která funguje dodnes.

Jako reakci na vojenský puč v roce 1974 provedený v jižní části ostrova, provedlo do severovýchodní části Turecko invazi a později zde vznikl separatistický stát, jež byl doposud mezinárodně uznán nezávislou republikou pouze Tureckem.

Bývalý generální tajemník Kofi Annan se velmi zasazoval o sjednocení ostrova. V roce 2004 bylo díky němu v obou republikách dokonce uspořádáno referendum o sjednocení. V severní chudší turecké části byl návrh přijat 65 % hlasy, v řecké části se proti sjednocení však postavilo 76 % všech hlasujících. Jižní Kyperská republika pak o několik měsíců později sama vstoupila do Evropské unie.

Rozdělení ostrova podrobně

Velká Británie získala od Turecka Kypr v roce 1878, svou kolonií ho však učinila až v roce 1925. Od té doby se datují snahy řecké většiny o připojení ostrova k Řecku. V 50. letech 20. století vše došlo tak daleko, že teroristická organizace EOKA (Národní organizace kyperských bojovníků) dokonce na ostrově vraždila Turky a Brity.

V roce 1960 se Velká Británie rozhodla ostrova raději vzdát a ten tak získal nezávislost. Prvním prezidentem se stal arcibiskup Makarios III. O tři roky později však mezi Řeky a Turky na ostrově vypukla občanská válka. Po příchodu ozbrojených sil OSN byl konflikt na několik let utišen.

Jelikož nebyla řecká vojenská vláda s vývojem událostí a politikou arcibiskupa Makariose spokojena, rozhodla se zorganizovat puč, který proběhl 13. července 1974. Jako prezident byl dosazen Nikos Sampson a ten deklaroval vytvoření unie s Řeckem. Turecká vláda proti zásahům ze strany Řecka protestovala a dožadovala se britské intervence.

Britové odmítli a o sedm dní později tak Turecko na Kypr provedlo invazi zdůvodňujíc právoplatnost zásahu dohodami z Curychu a Londýna o možnosti intervence k obnovení ústavního pořádku. Řekové reagovali oznámením o znovuzřízení teroristické organizace EOKA za účelem vzdoru proti invazním silám. To se nakonec ukázalo jako kontraproduktivní, protože Řekové začali být ze všech tureckých oblastí vášnivě vyháněni.

Řecké síly byly těžce přečísleny a nedokázaly Tureckému úderu vzdorovat. Turci tak začali okupovat celý ostrov kromě oblasti Ayia Napa, která se nacházela za britskou svrchovanou vojenskou základnou, kterou se Turecko neodvážilo napadnout.

Následovaly mezinárodní jednání s výsledkem, že turecké okupační zóně připadlo 37 % ostrova. Následně odtud bylo na jih vykázáno 170 000 řeckých Kypřanů (1 534 dodnes pohřešováno). Stejný osud stihnul 50 000 tureckých Kypřanů (502 dodnes pohřešováno), kteří byli naopak z jihu vyhnáni na sever. V roce 1983 unilaterálně vyhlásila severní okupovaná část samostatnost, vláda Kyperské republiky reagovala oznámením, že všechny mezinárodní přechody na severu jsou uzavřeny a že nejsou pod její kontrolou.

V posledních letech se vztahy v rámci Kypru (i mezi Řeckem a Tureckem) zlepšují. Sloučení v roce 2004 sice neproběhlo, ale mezi oběma zeměmi jsou otevřeny čtyři hraniční přechody, a dochází ke vstřícným krokům z obou stran.